Posted By: DaveSil (si nili kutumykija) on 'CZbooks'
Title:     Jaromir Stetina : Stoleti zazraku
Date:      Thu Mar 23 19:28:33 2000


 
  Ahoj,

  rad bych vas upozornil na tuto nedavno vyslou knihu povidek
  "valecneho" zpravodaje agentury Epicentrum Jaromira Stetiny.
  Uznavam, ze to asi neni ta prava cetba do zacinajicich jarnich
  dni, protoze rada povidek je skutecne sokujicich a privozujicich
  minimalne depresi. Ale jako memento hruz a pribehu, ktere se odehraly
  na teto planete v poslednich deseti letech splnuje svuj ucel.

  Jako ukazku nabizim povidku Slepy Aristoteles, ktera se odehrava
  za prvni rusko-cecenske valky v roce 1996. IMHO vyvolava otazky, co
  vsechno se v nas skryva a k cemu valka donuti vzdelaneho knihovnika
  z Groyneho, mesta, ktere dnes jiz neexistuje...

  Jaromir Stetina : Slepy Aristoteles                                          

 Zraneni tohoto druhu nebylo zrejme v literature popsano, 
rekl lekar okresni nemocnice v Gudermesu. Kulka
vnikla do lebky levym spankem, opsala oblouk po vnitrni
strane celni kosti, vyrazila pacientovi oci a vyletela pravym
spankem ven. Mozek zustal neposkozen.
  Lekar zazival. Prominte, rezu uz paty den. Bezte dovnitr.
Jmenuje se Javuz. Javuz Bigajev. Toho... snajpera, co
to udelal, Cecenci chytili. Zeptejte se Javuze sami, jak
s tim Rusackem nalozili....!
  Tezky vzduch nas uderil do obliceje. Teply kvetnovy
den zustal venku. V mistnosti s okny peclive zalepenymi
leukoplasti bylo osm kovovych posteli s ranenymi. Javuze 
jsme poznali hned. Namisto hlavy mel kouli velkou jako
prerostly meloun. Z obvazu se zlutokrvavymi skvrnami
koukaly jen rty a prave ucho. Hovoril potichu, plynne
a dlouho, jako by vubec nebyl tezce ranen.

Nevedel jsem, jake to je - zabijet. Ani se mi moc nechtelo.
Potom shodili bombu na nas panelak. Nezustalo mi vubec nic.
Bratra Ruslana zabila strepina. Koupil jsem si
samopal a prihlasil se k salinske jednotce do Aslanbekova
oddilu. Prvni bitvu jsem si prozil na Novy rok. Moc
jsem nestrilel. Smali se mi, povazovali me za spatneho vojaka
a porad mne nechavali vzadu. Taky uz je mi pres padesat.
Ja jsem ani na vojne nebyl. Mam rad knizky. Pred
valkou jsem pracoval jako knihovnik Naftoveho institutu
v Groznem. Mel jsem tam fantastickou knihovnu. Precetl
jsem ji skoro celou.
Novorocni bitvu jsme vyhrali. Rozbili jsme jim nekolik set
tanku a zastrelili nekolik tisic ruskych vojaku. Nevim, jestli
jsem nekoho zabil, ani vam nedovedu rict, co se
ve mne delo. Jestli jsem mel strach nebo vztek nebo jsem
citil litost. Nebo touhu po pomste. Strilel jsem z dalky.
Vsechno jsem delal jako posedly. Jakoby bez unavy, a kdyz
jsem videl horet rusky tanky, ktery podpalili kamaradi
pancerfaustem, kricel jsem jako silenec. Rval jsem rozkosi,
kdyz z tanku vyskakovali horici vojaci, a palil jsem to do
nich vestoje od boku.
Tenkrat jsme prakticky nespali. Porad jsme bojovali.
Nekdy jsme se modlili v kole. To kolo byla nase sila.
Cecensky se mu rika "zikr". Kdyz v kruhu tancujeme a
odrikavame modlitby, je to, jako by se v nas obnovovala
touha prezit nebo snad odhodlani umrit. Nekdy jsem zalezl do
sklepa, prikryl se houni a snil si sny. Mam jeden stary,
ktery se mi uz dlouho vraci...

Prijede nakladak z Ameriky a slozi pred mym domem obrovskou bednu.
Nechaji si ode mne podepsat papir, ze prebiram dedictvi od stryce,
ktery se tam pred lety odstehoval, a pak se ztratil. Oteviram bednu.
Je plna knih a rukopisu... Ale jakych !
Ze stoctyriceti sesti knih Aristotelovych, ktere byly znamy
ve staroveku, se jich zachovala mene nez polovina. A prede mnou
nahle lezi dosud nezname svitky se 14. a 15. dilem Metafyziky.
Vyndavam knihy, tresu se vzrusenim... Vynasim z kontejneru naruce
baliku. Pokryte prachem evangelium sepsane apostolem Pavlem. Sedm
dilu Musketyru po 15 letech Alexandra Dumase. Oteviram otrepany sesit -
denik, ktery si psal Dostojevskij ve vezeni v Omsku. Cavcavadzeho
preklady Puskina do gruzinstiny, nezname mekkske sury koranu.

Budim se ohlusen dunenim a vylezam ze sklepa. V ulici je
fialovy dym, a z toho koure vychazi shrbena ruska
babka s kbelikem. Kricim na ni: "Matko, schovejte se,
vzdyt vas zabijou." A ona mizi v tom fialovem kourmu.
Zoufale hleda vodu. Jsem zase ve svem svete. Domy kolem
hori a granaty dopadaji primo prede mnou do trosek
tovarny na nabytek.
Ruska armada proti nam pouziva katuse. Dnes jsou
mnohem dokonalejsi, nez pred padesati lety a vlastne se
pred nimi neda schovat. Raketovy system URAGAN vystreluje
naboje 22O milimetru. Jeden vazi 27O kilo. A oni
jich klidne vystreli pet, deset, patnact najednou. Rozprsknou
se na miliony strepin, ktere prorazi i betonovou zed.
Jedna raketa znici vsechno zive na plose dva hektary. Dostrel
maji az tricet kilometru. Kdyz s tim zacnou, zalezte
do diry a tise se modlete. Duchodci, ti jsou na tom 
nejhur. Kam maji utect ? Tezko skoci po hlave pres betonovy
mustek primo do potoka. Ojoj! GRAD neni o moc lepsi.
Ma jenom trochu mensi razi - l22 milimetru - a dostreli
dvacet kilometru. My se jeste jakz takz schovame, ale civil
nema sanci.
Poslali me, abych se proplizil pres reku Sunzu, ktera
tece centrem Grozneho, a zmapoval ruske pozice za hotelem Kavkaz.
Sel jsem opatrne. Priskoky ode dveri ke dverim, podel domu
opustene ulice. Kazdych padesat metru mrtvola. Ozirali je psi.
Nejradsi maji detske maso. Asi je sladsi. Na detskych mrtvolkach
je vzdycky psu mnohem vice nez na telech starcu. Byl jsem
dost opatrny, i kdyz v te ulici nemeli byt rusti vojaci ani
nahodou. Naslapoval jsem lehoucce a skryval se ve stinu. Pak
jsem najednou uslysel suchy tresk a uvidel mrak, nejdriv cerne
a potom s bilymi konturami, a pak nic. Byla tma, uplna
tma. Upadl jsem na kolena a po ctyrech prilezl k jakesi
zdi. Posadil jsem se. Hlavu jsem zatylkem oprel o zed.
Rukama jsem si sahl na oblicej. Byl mokry. Asi krev. Pochopil jsem,
ze nemam oci a ze si nesmim lehnout, protoze bych vykrvacel.
Rozhodl jsem se cekat, az mne najdou. Dost zalezi na tom,
jestli to budou Rusove nebo nasi.

Ulici zacali ostrelovat z tezkych granatu. Jsou to houfnice
raze 152 milimetru. Granaty maji skoro padesat kilo.
Jeden rozmeta dum na kousky. Rusove likvidovali mesto.
Rozstrileli blok domu z raketometu i s lidmi, co se
schovavaji ve sklepich. Pak trosky obsadi pechota a zacnou
delostrelectvem "delat" dalsi blok. Systematicky. Postupne.
Jako by to byli Nemci, a ne Ivanuskove.

Mozna jsem se zblaznil. Hodiny a hodiny sedim a snazim se
neupadnout. Ulevi se mi jen v polospanku. V polovedomi mam
zas ten svuj sen. 
Bedna s knihami je jako bezedna. Taham dalsi a dalsi.
Mam nacpanou kuchyn, obyvak, balkon, vsechno same knihy,
jeden skvost vedle druheho.
Drzim v ruce original Avicennova rukopisu Kitab-as-si-fa,
coz znamena Kniha uzdraveni. I s neznamou predmluvou, kde se
Avicenna - vite, ze se vlastne jmenoval Abu Ala al-Husajn ibn
Abdallah ib Sina - vyznava ze sve prizne k Aristotelovi.
Slapu v knihach a prozivam nekonecnou rozkos objevovani.
Prede mnou lezi neznamy roman Francise Scotta Fitzgeralda
o tom, jak se velky Gatsby stal Malym, neznama varianta
Cekani na Godota, v niz Godot nakonec prijde. Jak se ukazalo,
Gogol nikdy nespalil druhou verzi Mrtvych dusi. Drzel jsem
v ruce sesity popsane drobnym rukopisem Mistrovym. Tajil se mi
dech, kdyz jsem objevil tajny plan na svrzeni Stalina, ktery
v roce 1937 vypracoval Andre Breton spolu se Lvem Trockym, a
priznani Agathy Christie, ze nikdy nenapsala Deset malych cernousku,
nybrz povidku ukradla uz v roce 1920 z nejakych jihoanglickych novin.
Ani nemluvim o takovych drobnostech, jako je prvni Kafkuv pokus
o napsani Procesu, v nemz se hlavni hrdina nejmenuje Josef K., nybrz
Karel J.

Nasli me treti den. Byli to nasi. Odvezli mne sem, do
nemocnice v Gudermesu. Tady mi udelali prvni operaci
a rekli mi, ze uz nikdy neuvidim. Pred casem privezli do
mesta snajpera, ktery ostreloval ulice u nasich pozic z
devitipatroveho panelaku za hotelem. Byl to ten, ktery mi
vystrelil oci. Nebylo o tom pochyb. Prisel za mnou nas velitel
a rekl: "Muzes si s nim udelat, co chces." Za nekolik
hodin pro me prijel autem a dovezl me pry do nejake cihelny,
kde drzel ruske zajatce. Vim jen, ze ten muj se jmenoval Aljosa
a bylo mu kolem triceti let. "Za chvili ho privedou. To zvladnes," rikal mi.

Sedel jsem na zidli v nejake mistnosti a uslysel vystrely z del,
docela blizko. Svezl jsem se na hranu zidle, hlavu zvratil na operadlo
a znovu upadl do polospanku. Ve vedomem bezvedomi mi bylo nejlip. 
Knihy, knihy, knihy.

Na dne kontejneru jsem objevil hromadu hlinenych desticek
peclive prelepenych izolepou. Bylo to kompletni vydani Chammurapiho
zakoniku. Dobrych sto padesat kilo. Tahal jsem knihy domu, uz mi
pomahali sousedi i bratr Ruslan. Vsude a vsude knihy. Uplne neznamy
roman George Orwella 2084, ktery napsal na sklonku sveho zivota,
kdyz usoudil, ze 1984 je jen slaby cajicek proti tomu, co se deje
ve svete koncem tisicileti. Puvodni rukopis Apollinairovych Alkoholu
napsanych v polstine. Vzdyt jeho mama byla Polka, to malokdo vi.
Sedel jsem na schodech a cetl neznamy projev Borise Pasternaka, ktery
si pripravil, kdyz se jeste chystal prevzit Nobelovu cenu. Neni v nem ani
zminka o tom, ze by ji chtel odmitnout, jak to pozdeji ucinil. Ctu si a
najednou slysim svist. Pak hukot, a pak smrtici ranu, ktera rve bubinky i
branici. Posledni, co ve snu vidim, je mrtvy bratr Ruslan s hrdlem
proriznutym niklovou strepinou. Nad tim se vznasi horici sesit popsany
tuzkou. Jsou to neobjevene odeske povidky Isaaka Babela. Sesit pada a doutna
v troskach naseho domu. Do prcic.

  
Stouchli mne do ramen. Nesmim delat prudke pohyby, tak jsem
jen otocil hlavu smerem, kde jsem tusil cloveka. "Pujdeme ven," rekl mi.
Byl to nas velitel. Asi jsme vysli na dvur te cihelny.
Kolem mne bylo urcite dost lidi, protoze jsem slysel spoustu hlasu.
Vedli mne pomalu, ani to se mnou jinak neslo. Pak ztichli.
A ten velitel, co mne jemne drzel za loket, rekl: "Stoji primo pred tebou."
Natahl jsem obe ruce a dotkl se drsneho platna. Pod prsty
jsem citil knofliky a zahyby kapes. Prejel jsem ta ramena
a nasel zbytky po utrzenych vylozkach. Drobnymi pohyby jsme se
dostavali vys. Levym prostrednikem jsem narazil na vlhky krk.
Ten kluk se zatracene potil. Pak jsem udelal rychly pohyb a 
objel jsem podbradek az k dolnimu rtu. Ani se nezachvel. 
Mel dvoudenni strnisko. Peclivy vojak. Pred par dny se jeste oholil,
napadlo mne. Pravou rukou jsem prehmatl nos. Mel velky nos a nad nim oci.
Citil jsem, jak je privrel, kdyz jsem se k nim blizil. Dychl
mi do obliceje. Nad obocim jsem nahmatal nevysoke celo. Pohladil
jsem ho po nem. Bylo bez jedine vrasky. Chlapec. Pak jsem mu prohrabl
huste vlasy. Rusove maji mnohem jemnejsi vlasy nez my, Cecenci.
Nemohou za to. 
Spustil jsem ruce podel tela a velitel pochopil, ze jsem
skoncil. Pevne me uchopil za ramena a mirnym tlakem
odvedl asi patnact kroku od Rusa. "Rozkroc se," zavelel,
jak byl zvykly. Poslechl jsem. Pak mi uchopil obe ruce
a vlozil do nich studeny samopal. Ne, ruce se mi netrasly, jen jsem
nemohl nahmatat spoust. Bylo to na me moc tezke, ztracel jsem rovnovahu.
Jeste nekdo dalsi me podeprel a posunul mi ruku dopredu.
Asi nebylo uplne ticho, ale ja jsem ho slysel. Nedaleko to bouchalo.
Rusove se chystali na Gudermez a my vsichni jsme vedeli, ze ho
behem nekolika dni obsadi. My se stahnem dal, do hor.
A pak jeste dal. I kdyz Rusacka, co tady asi docela hrde
prede mnou stoji, zastrelim, tuhle valku nevyhrajem. Vedel jsem, ze
kdyz ted reknu, aby ho nechali nazivu, tak me poslechnou.
Zmackl jsem spoust a drzel jsem ji, dokud byly v samopalu naboje.

----------------------------------------------------------------------
 Jaromir Stetina : Stoleti zazraku, Nakladatelstvi Lidove noviny,
 Praha 2000, vydani prvni, 368 stran, doporucena cena 215,- Kc.          
---------------------------------------------------------
  F = F1 + .... + F9
         
                     Proste Devetsil   
                    nebo take DaveSil
                        nebo oboji                        
--------------------------------------------------------