Posted By: Mirco (its better every day) on 'CZchristian'
Title: Re: Neverici a spasa
Date: Tue Mar 26 23:30:58 2002
> Tvuj argument je ZCELA iracionalni. Racionalni "zvolani" zni "Ja nechci
> zemrit", logicka reakce je "co se se mnou stane po smrti?". To, co nasleduje
> (hledani, pravdivost, mnozina moznych odpovedi atd.), uz jsem se tu pokusil
> popsat podle meho pohledu na vec (ve velice teoreticke rovine, ale to je to,
> kde musime zacit).
>
> Nechapu, jak nekdo muze byt spokojeny se stavem "smrt je definitivni, po ni
> jiz nebudu existovat v zadne forme, maximalne na mne bude existovat
> vzpominka
> v pametech nekterych lidi". Jiz dnes je spousta filmu teoretizujiich na bazi
> "nesmrtelnost" (od Highlandera po Harryho Pottera) a vetsinou se snazi nas
> presvedcit, ze neni o co stat. Pritom je videt, ze pokud smrti vse nekonci,
> ma
> svedomi a podobne veci smysl. Ma smysl delat svet lepsi (protoze se na nem
> budu podilet), namisto toho, abych za tech par let urval co muzu, teda
> zejmena abych si uzil, co muzu, protoze "zitra zemreme".
> Pamatuju si, jak jako malej jsem nedokazal POCHOPIT, proc ziju, kdyz za
> "par"
> let umru, dokud jsem nezacal uvazovat o alternative, teda spis dokud jsem se
> nedozvedel o konkretni alternative.
No kdezto tvoje argumenty (ci spise "logicke vyvody") typu "nechapu jak nekoho
muze uspokojovat" (aneb moje nevedomost budiz mi stitem) jsou vrcholem
raciolanity.
Uvedom si poradne co rikas .. PROC ma clovek prirozene tendence chovat se
sobecky a proc musi existovat neco tak umeleho jako nabozenstvi, ktere jej
drzi i v pohnutych dobach na uzde? Proc musi mit HROZBU posmrtneho zivota?
Vlastne se muzeme zminit o teorii her - dva hraci, opakovani situaci
spolupracovat/nespolupracovat se ziskem rozdelenym takto: ja nespolupracuju a
on ano > oba spolupracujeme > oba nespolupracujeme > ja spolupracuju a on ne.
Kdyz se hraje jen na jedno opakovani, je dobre samozrejme druheho presvedcit,
aby spolupracoval a ja pak spolupracovat nebudu a shrabnu vse. Jenze, cim vice
opakoani za sebou tato hra ponese, tim vice vyvstanou dobre vlastnosti
spoluprace ... protoze kdybych nespolupracoval, nakrknu toho druheho a on
nebude spolupracovat taky .. pricemz kdyz ani jeden nespolupracuje, pak je
zisk kazdeho mensi, nez kdyz spolupracuji oba. Cili pri vetsim poctu
opakovani ma clovek tendenci ke kooperaci. No a kdyz si predstavime lidsky
zivot, coz je precejen celkem kratky usek predevsim kvuli reprodukci, meli by
lide obecne (zlaste v dobach, ktere smrdi extremne kratkou life expectancy,
coz bylo po drtivou vetsinu lidskych dejin) tencence chovat se sobecky. A
proto kazdy, kdo chce aby se denne srazil nejen se sobci, ale aby si jako
sobec take prilepsil srazkou se spolupracujicim, potrebuje ostatni presvedcit
k tomu, ze je vyhodnejsi spolupracovat. No a co je lepsi strategie, nez
presvedcit ostatni, ze tech opakovani BUDE VIC? Dokonce mozna donekonecna
(zivot vecny), ze je vazne lepsi uz ted byt "hodny" aby si to nerozhazel pri
pristich opakovanich hry?
Zivot posmrti a zivot vecny nejsou zadnou prirozenou touhou cloveka, jsou to
straslive bice upletene clovekem na jeho okoli .. memy vypustene sobci k
vynuceni nesobeckeho chovani, memy tak silne, ze prezily svuj puvodni zamer.
Vsimni si, ze ve spouste nabozenstvi existuje posmrtny zivot jen volne, ci
vubec ne svazany s vladnoucimi bozstvy ... jeho dozaseni pokud vubec
podmineno (pro Egyptany to treba byla proste a jednoduse nutnost, bez
alternativy) pak hodnym zivotem pro spolecnost. Tvoji disciplinovanost si
vynutime, tvoji pokoru si zajistime, tvoji chudobu omluvime - protoze po
smrti se bude hrat dalsi kolo!!
Toto je jednim z piliru existence socialni spolecnosti - kdyby byl clovek
soliter, ktery by parkrat rocne vyhledal partnera/ku sparil se a to by bylo
vse, neexistovalo by zadne nabozenstvi ani posmrtny zivot. I kdyby byl stejne
inteligentni, jako dnesni clovek spolecensky (ale to by asi nebyl, protoze
rozvoj mozku a socialni zivot jdou ruku v ruce).
Spolecnost je to, co potrebuje altruisty a ja potrebuju spolecnost, abych
kolem sebe altruisty, z jejichz existecne muzu tezit vic nez z neexistence,
nejak ziskal.
A obecne soudim, ze clovek neni skutecne pripraven na vecny zivot o nic vic
nez na nebyti (spis mene). Strach ze smrti je z vetsi casti spise strachem z
umirani. A ten zbytek je nejistota - ja uz tu nebudu? Jak zjistim ze uz do
sveta nepatrim? Vlastne takove foux pas - "jejda jsem mimo"? A pritom si
neuvedomujeme, ze zadne takove otazky nas necekaji, je to jako kdyz bychom se
chteli dostat za okraj trojrozmerneho vesmiru, nikdy se za nej nedostaneme,
nikdy jej neprorazime "vne" porad se budeme pohybovat v jeho kontextu, i kdyz
budeme myslet, ze letime rovne k hranici, tak poletime po krivce uvnitr. A
stejne je to se zivotem a nebytim, nezazijeme nikdy nic takoveho jako nebyti,
nase existence, nase vnimani, vsechno bude ohraniceho nasim zivotem. I vsechny
otazky a pochybnosti.
A kdyz posloucham lidi, jak rikaji, ze chteji zit hooodne dlouho .. vetsinou
nemysli skutecnou vecnost. Protoze jsme tvorove predisponovani pro urcitou
casovou existenci. Mesmertelnost po vecnost me desi. Nesmrtelnost nadcasova,
vedet ze moje existence nikdy nekonci, porad bude nejake "bude" to musi byt
tak unavna predstava, az je mi z ni zle. Jsme tvorove casu a jako takovi i
myslime. Kdyby existovalo neco jako posmrtny zivot, nase "duse" by musela
projit velikou transformaci, aby vubec mohla existovat v nadcasovem ramci ..
a to uz bych po takove transformaci zase nebyl ja, takze to vubec neresim.
> CePal
bye Mirco
(Evolucni biolog)
Jeste neco: Chci videt "Neffa batmaniciho s J.F.Kennedym na zabradli Titaniku"