Posted By: Anonym on 'CZdrugs'
Title: my first trip ][
Date: Tue Jul 9 2002
> Muzes prosiiim napsat i zbytek toho textu? Nebo mi ho poslat do mailu.
> Jestli uz jsi ho neroztrhal.
>
> To probuzeni a vitani, zna to tu jeste nekdo dalsi?
>
> David Navara (kdysi Sky) - www.nuabi.com
tak jo. Jeden se ozval ;-)
PS muzu se rozepsat o tom vitani ;-)
------------------------------------------------------------------------
druhy trip ... udajne libam J. ...Mluvim, s M., J., vnimam je lip, vnimani
je cele, vnimam je uplne. Uvedomuji si, ze jsem se probudil. Mluvim s nima a
raduji se. Komunikuji se mnou, ale mnozi me nevnimaji. Uvedomuji si sam sebe
jako cloveka, ktery procitnul. Mluvim na ostatni a raduju se, ze to jsem
zrovna ja, kdo procitnul. V teto chvili vim, ze cely zivot je jen fraska. Ja
si to nemyslim. Ja to VNIMAM. Vidim sebe jako probuzeneho. Kdyz se soustredim
na to, co je zbytecne (divadlo), snazim se prijit na to, co je skutecne.
Nachazim bariery. Uvedomim si lidi okolo a chci jim sdelit to, co je
dulezite. Uvedomim si vetu, kterou chci sdelit, zacnu ji rikat, ale nez ji
dopovim, napadne me neco jineho. Napriklad zacnu vyslovovat vetu ve smyslu,
ze cas je nesmysl. Ale tim, ze tuto vetu vyslovim, se mi prestava jevit cas
jako bariera a najdu jinou hranici (napriklad si uvedomim, ze "cas" je jen
slovo. To vede k tomu, ze zacinam rvat "slovo". Rvani ma ten smysl, ze se
snazim lidem okolo sdelit to, co zrovna citim. Vidim, ze jsou v jinem svete,
ze me maji za blazna, ale presto se jim zoufale snazim sdelit zpravidla jedno
slovo. Vidim sam sebe v etapach tvoreni. Vidim sebe jako toho, kdo vysel az
na povrch a uvedomim si, ze jsem to JA, kdo se dostal az sem. V extazi
radosti si uvedomuju, ze od ted jsem to JA, kdo vidi to divadlo, kterym je
cely svet a extaticky jasam. Dru ze sebe slabiku "ja". Pak si uvedomim
(usmyslim si), ze dostat se az na vrchol znamena jit celou cestu znova. A v
hruze rvu. Desim se toho, ze sotva jsem poznal, ze cas a prostor je jedna
vetsi habadura, nez druha, tak musim podstoupit nekonecne dlouhy usek za
nekonecne dlouhy cas, dokud si zase neuvedomim, ze cas i prostor je nesmysl.
Prozivam neco neskutecneho. Zacnu vyslovovat nejake slovo, ale vyslovuju to
traslavym hlasem, v periodach. Zacnu to slovo vyslovovat lehce, ale uprostred
si uvedomim, ze toto slovo je vsim, co existuje a posledni slabika uz je
celym fyzickym vesmirem (citim skaly a more). Prozivam sam sebe jakozto zrod.
Prozivam uzasnou extazi, nebot se rodim vedome. Vim, co me ceka a presto se
rodim, protoze vim, ze nic jineho me nezbyva. Okamziky radosti se v cyklech
stridaji s okamziky zklamani. Vzdy si uvedomim, ze od ted uz me neznepokojuje
nejaky problem (treba cas). Mam z toho extatickou radost. V takovych
okamzicich si vzdycky uvedomim okolni lidi. Okamziky, ve kterych prozivam
nejvetsi zklamani, jsou ty, kdy se muj svet miji s okolnim. V takovych
okamzicich si uvedomuju, ze jsem na ceste a vidim, jak me okolni svet vnima
jako silence. Presto se zoufale snazim predat, ale nikdy mi to nejde
dokonale. Napriklad se pomoci slov snazim sdelit okolnimu svetu, ze slova
jsou zbytecna. Je to kolisani od dobreho ke zlemu. Vzdycky si uvedomim jeden
prvek, ktery lide prozivaji pro to, aby se omamili (treba pokrytectvi) a pak
si uvedomim urcity pocit, kterym lide svou dusi odkryvaji (rozeni ditete,
orgasmicke skreky). Vulgarni projevy representujici lidskou ubohost ("ty
pico") vnimam vzdy jako protiklad k necemu prijemnemu. Z tohoto cyklickeho
besneni se polo-probouzim do reality. Uz nejsem vesmirem, ale sam sebou -
jednotliva entita. Vnimam zase cas, prostor a tak, ale jako entita, jako ja.
Prozivam to vsechno znova, ale jako osamoceny clovek na zacatku sve cesty.
(uvedomuji si to, co me ceka a jsem z toho v depresi). Vnimam realitu trochu
jinak, jelikoz nemam souvislost mezi "realitou" a "tripem" (zadny skok). a
to, co citim, se sice uz trosku vraci do normalu, ale jeste porad to neni
neco, co bych vnimal normalne, tak si proste myslim, ze jsem v jinem stavu
existence. Vnimam se jako mysl, ktera utvari svymi myslenkami svou realitu.
Jdu pritom po ceste (ktera existuje i v reale), ale prozivam pritom
neexistujici okolnosti a lidi. Stale prozivam cykly (tekani). Pote chodim po
place a mluvim s lidmi, kteri me nevnimaji. Stale se vnimam jako v jinem
svete, ale postupne strizlivim. Neni to ovsem opet zadny skok, je to plynule
(chodim s L. po B. a "utvarim" si realitu. Pomyslim si, ze tady by mel byt
obchod a on tam je (tim chci rict, ze myslim na veci, ktere tam opravdu jsou,
takze to "funguje")). Mezitim si uvedomim nesmyslnost ruznych rozdilu (treba
muzske-zenske). Plynule prechazim do skoro-realu a muj mozek nechape, co se
deje, tak jedine, co me napadne, je, ze jsem umrel. Jeste porad vnimam trochu
jinak (sytejsi barvy, konkretni objekty vystupuji z okolniho sveta), co me a)
upevnuje v myslence, ze jsem mrtvy, b) jsem desne zklamany, ze po smrti se
vpodstate nic nezmeni. Zklaman se pokousim spat (= umrit "doopravdy"). Kdyz
mi to nejde, odejdu si zas "tvorit realitu". Kdyz zjistim, ze nemuzu spat,
rozhodnu se zit v novem svete. V ten moment potkam K. a probiram se do
"realu".